... Everything will be okay in the end. If it's not okay, it's not the end ...
Pokud chcete, můžete nahlédnout do mého nového blogového zápisníčku FeaTher.

Listopad 2012

Nejasný cíl

19. listopadu 2012 v 13:40 | Zarete^^ |  Inspirováno přírodou
Miluju mlhu, připadá mi, jakoby něco zakrývala, jako kdyby příroda smutněla nad osudy lidí, kteří neměli zrovna dobrý konec... Nejhezčí na celé té inverzi je, že po ní přijde znova paprsek slunce, který prozáří tu temnotu a dodá světu energii na nový život, nový den. Tedy alespoň většinou. Když je pak dlouhodobá inverze, nikdo z toho nemá moc radost, navozuje totiž ponurou náladu, nebe smutní, a tak lidé musí smutnit s ním. Někdy to pomáhá ale jako terapie... :)
↓↓↓

Když krade...

9. listopadu 2012 v 16:00 | Zarete^^ |  Co na srdci, to na jazyku
Při větě "Náhoda je blbec" se mi první vybaví tento text písně...
.
Nad stádem koní
podkovy zvoní, zvoní,
černý vůz vlečou
a slzy tečou a já šeptám:
"Tak neplač můj kamaráde,
náhoda je blbec, když krade.
Je tuhý jak veka a řeka ho splaví,
máme ho rádi...
No tak co, tak co, tak co?
.
Upřímně, ten text ani za mák nechápu.
Rozumím jenom tomu začátku, že jede vůz s koňma a zvoní jim podkovy, zřejmě někomu někdo umřel (někdo blízký) a on se dívá, jak ho vezou funebráci v truhle na funus... Lidé pláčou a smutní nad zemřelým, ale někdo (zpěvák) řekne kamarádovi, ať nepláče, že "náhoda je blbec", ve smyslu že si může smrt vzít kohokoliv kdykoliv...
No, ale co ten zbytek od toho "když krade"? Chápete to někdo? Já si to nijak neumím vysvětlit... Proč toho blbce (tu náhodu) maj/máme (- nevim, za koho mluví) rádi a ještě ke všemu když krade? No a ještě se ptá "no tak co?", že? Já teda blbce ráda nemám a zloděje už vůbec ne! Nevim, proč to teda v textu zmiňuje, jako kdyby už tak zkažená pověst Čechů - zlodějů nebyla dost známá... :D
.
No nic, asi mi to nikdo nevysvětlí, nevadí. Necháme to otevřený, ať si to každej vyloží jak chce, ne? :)
.
PS: Opět tu nejsem, jsem na akci HM. :)

Podzimní nostalgie

5. listopadu 2012 v 18:47 | Zarete^^ |  Inspirováno přírodou
Miluju sice barvy, ale miluju taky černobílou. Proč? Je v tom kus nostalgie, jako v těch krásných starých zahnědlých fotografiích, které mají naše babičky v rodinných albech (sice je tam vidět často retuš, ale dřív to byl trend). Ne bezdůvodně sbírám staré foťáky, které by se mohly stát ještě funkčními. Mám jich už dost na to, aby s nimi začla moje nová závislost - 4. A právě tyto foťáky ve mně vyvolávají krásné pocity a vzpomínky na nedávnou historii 19. a 20. století, od které jsme takový kousek a přitom velký kus...
↓↓↓

Jsem do nich blázen...

3. listopadu 2012 v 11:49 | Zarete^^ |  Co na srdci, to na jazyku
[Omlouvám se, že jsem tu nebyla a nedala vědět, měla jsem problémy, se kterými se tu nechci plácat, protože chci svůj blog nechat bez stížností na svůj život.]

Na článek s tímto tématem mě inspirovala Julcha, párkrát o tom psala, tak jsem se rozhodla taky pro zpověď. I když je to trochu mimo mé zvyklosti, myslím v tom, že se o takových věcech běžně nebavím a nevyjadřuju, v poslední době jsem toho vážně plná... Mám na mysli fakt, že potkávám čím dál víc krásný kluky. Jenže je problém, že já krásná nejsem, takže by se ke mně nehodili.

Nedávno jsem jela vlakem do školy jako obvykle a čekala jsem na nádraží na rychlík. Stála jsem u vchodu do podchodu a dívala se směrem na opačnou stranu nástupiště, než jsem stála. Přijel osobák, který jel na druhou stranu, tedy do Prahy. Ten den jsem neměla zrovna nejlepší náladu, byla jsem nevyspalá, nenaučená, měla jsem v hlavě osobní a rodinné problémy, které si dávám za vinu sobě,... Lidé nastupovali do vlaku, který měl za chvíli odjet, skoro na poslední chvíli vběhl do vlaku kluk, nebyl ale vůbec uřícený. Když se otočil a opřel se o stěnu vlaku směrem ke dveřím, mohla jsem se teprve pořádně podívat, jak vypadá. To, co jsem viděla, mi přišlo jako to nejhezčí, co jsem kdy viděla na opačném pohlaví. Nechtěla jsem na něj zapomenout, tak jsem si napsala poznámku do mobilu, do které jsem napsala: